Vražedné slunce
V jedenáct hodin už je písek rozpálený tak, že se na něm nedá stát bosou nohou. Pálí, i když se do něj bořím v sandálech, a sype se mi přes nárt a mezi prsty. Piji čím dál víc a zastavuji každých dvacet až třicet minut, po pravdě spíše po těch dvaceti. Kolem dvanácté hodiny potkávám v protisměru stařičký Land Rover s domorodci. Míjíme se ve vesnici Turkanů. Sami zastavují, ptají se, kde jsem se tady vzal a kam jedu, a potom mi bez říkání nesou kanystr s vodou, abych si nabral, kolik uvezu, že ji budu potřebovat. Beru si jen tři čtvrtě litru. Mám ještě jeden a půl litru rezervu a už to není moc daleko. Nechci brát zbytečně mnoho vody, protože s postupujícím časem a únavou se moje kolo pro mě stává nesnesitelně těžké.
Písku přibývá a je čím dál hlubší. Tlačím stále častěji. Jet na kole přes Saharu by asi nebyl dobrý nápad. Při každém zastavení vypiji téměř půllitru vody!!! Budu tedy muset začít výrazně šetřit. Jen netuším jak. Chlapíci, co mi ji před chvílí nutili, dobře věděli proč. V deset večer je chladno a v jedenáct dopoledne horko. Netušil jsem, co mě tady čeká. Sedám si do stínu malého keříku. Vše kolem doslova žhne. Kdybych se trošku napil každých deset minut, stačilo by to sotva svlažit ústa. Ale pouhé dvě nebo tři minuty po napití v nich mám zase naprosto sucho. Opět se dostavuje nesnesitelně intenzivní pocit žízně. Bude možná lépe pít po půl hodinách a dopřát si alespoň na chvíli pocit, že jsem se napil opravdu dostatečně. Ať tak či tak bude to jen chvilkový klam, po kterém se sžíravá žízeň ozve znovu. Teprve dnes jsem poznal, co to slovo znamená. Abych ten neskutečně nepříjemný pocit zahnal, musel bych vypít každé zastavení, tedy každých dvacet až třicet minut, půl až tři čtvrtě litru vody. Tolik samozřejmě nemám, ani mít nemohu. Nedostatek tekutin se snažím nahradit mentolovými bonbony, které alespoň na chvíli ošálí moje smysly a pocit žízně na moment zmizí. Cumlám je po třech ihned po každém napití a někdy i v mezidobí. Bonbonů mám dost, s těmi šetřit nemusím.
V okolí jezera Turkana je téměř pouštní krajina s písečnými dunami rozpálenými sluncem. Čím více se k němu blížím, tím více ubývá keřů, které dávají stín, a tím více se pro mne jezero stává nedosažitelnějším. Keřů ubývá, ale písku přibývá. Je oslnivě bílý a nepředstavitelně horký. Na začátku dne to k jezeru bylo jen padesát kilometrů, nyní mi může zbývat snad pouhých deset nebo patnáct, ale zdá se mi to jako nepřekonatelná vzdálenost. Jsem vyčerpán. S vypětím všech sil jsem dotlačil kolo hlubokým pískem ke vzdálenému keři, který jsem si před nekonečně dlouhou půlhodinou určil za cíl další etapy své šílené cesty. Usedám do stínu. Snažím se vtěsnat se co nejhlouběji do nízkého keře, aby mě co nejvíce kryl před sluncem. Jako všechny keře v buši je obsypán velkými ostrými trny, které mají chránit jeho listy před býložravci, pro něž by jinak byly vítanou pochoutkou. Jeden velký osten se mi zarývá do zad, jeden do krku a další do ramene. Je mi to jedno, hlavní je dostat se z dosahu nemilosrdného, vytrvale sálajícího slunce. V půllitrové lahvi mám asi dvě deci vody, ale bojím se napít. Bojím se toho, že pak už třeba žádnou vodu mít nebudu. Když jsem sem přicházel, zahlédl jsem dívku s malým chlapcem z kmene Turkanů. Kdybych vyndal vodu, určitě by přišli a chtěli by, abych jim ji dal, ale já přece musím vodu chránit, nemám jí dost ani sám pro sebe. Uvědomuji si, že začínám jednat instinktivně. Chovám se jako zvíře. Stačí k tomu, aby člověk ztratil lidství, jen jeden jediný den na slunci? Schovávám se pod keřem a bojím se o vodu. O obyčejnou vodu, která je všude zadarmo. Mám žízeň a bojím se napít, abych se o tu trošku vody, která mi zbývá, nemusel s někým dělit. Cítím se trapně a provinile, ale vodu nedám.
Už je to tady. Dívka pomalu a opatrně přichází. Upřeně mě pozoruje. Určitě chce napít. Nese si kalabaš na vodu. Je to jasné. Jde si o ni říct. Její maličký bratr nebo syn, jde bázlivě za ní. Nemám, nemám, nemám, to jsou jediné myšlenky, které se mi honí hlavou. Opravdu nemám. Dívka mě stále upřeně pozoruje. V jejím mladém obličeji se zřetelně zračí neskrývané obavy z neznámého bělocha. Postavila nádobu asi metr ode mne, a pak ihned rychle utekla. Zastavila se asi sedm metrů od mého keře a gestem mi ukázala na kalabaš. Byl plný vody. Ona dívka, nejen že nepřišla žádat o moji vodu, ale překonala svůj strach z bílého muže a sama mi tu drahocennou tekutinu darovala. Až do morku kostí se stydím za svoje předešlé úvahy. Určitě se musím i červenat. Piji a neptám se, odkud ta voda je. Už je mi to jedno. Mám sice nějaké tablety, ale bakteriologická úprava by trvala půl hodiny a já mám žízeň právě teď. Od posádky starého Land Roveru jsem mohl mít čisté vody, kolik jsem chtěl, jenže jsem si jí vzal jen trošku. Muži nechápali, proč si nechci vzít víc. Teď jsem vděčný za cokoli, co teče. Od té doby, co jsem se s nimi rozloučil, uplynulo sotva tři čtvrtě hodiny, možná hodina.
Děkuji dívce a po krátké chvíli odpočinku mi nezbývá, než se přemluvit na další minietapu své cesty. Tam kdesi v dálce za dlouhou rovinkou bez keřů, která zřejmě bude polní letiště, jsem viděl v korytě malého vádí strom. Ten je mým dalším dílčím cílem. Přes letiště se dá jet, má zpevněný podklad, ale ...
Safari na horském kole
... Slony jsem nejdříve ucítil. Teprve potom jsem si všiml čerstvé „hromádky“ u kraje „silnice“. Její typický pronikavý zápach mě doslova praštil přes nos. Přísahal bych, že se z ní ještě kouřilo. To už jsem překotně brzdil a rychle se rozhlížel, kde stádo je. Překvapit slony přímo na cestě by nebylo dobré. Když se rozčílí, dovedou být nepříjemní. Bývají velice netolerantní a umí docela rychle běhat, určitě rychleji, než já dokážu jet na svém kole. Projíždím oblastí, před kterou mě domorodci dost vážně a důrazně varovali. Nejen před leopardy a lvy, ale také před slony. Radili, abych tento úsek cesty jel raději nějakým vozem. V žádném případě ne na kole. Nevysvětloval jsem jim, že právě toto jsou pro mě ty nejsilnější zážitky, kvůli kterým sem do Afriky jezdím a které mě nutí se sem neustále vracet. Nepochopili by to, protože oni se zvířat jen bojí. Nutno říci, že mají proč. Každoročně zde divoce žijící zvířata zabijí až několik desítek domorodců, takže jejich respekt je oprávněný. Mají své zkušenosti, které já naštěstí ještě nemám a doufám, že ani nikdy mít nebudu. Proto si mohu dovolit mít divoká zvířata rád a nemusím se jich bát. Moje sebevědomí pramení pouze z nedostatku oněch zkušeností.
Slony jsem uviděl prakticky ihned po tom, co jsem je ucítil. Museli přejít přes cestu snad minutu před mým příjezdem. Teď jsou sotva dvacet metrů od silnice. Je zde celá rodinka. Samec, tři samice a tři mláďata. Mám velké štěstí, že jsem je zastihl takhle blízko a ještě větší štěstí, že jsem nepřijel o tu jednu minutu dříve. Zastavuji a nemůžu se na ně vynadívat. Slony jsem viděl v Africe už mnohokrát na safari z terénního vozu, ale ještě nikdy na kole a tak blízko. Jen jednou se mi podařilo dostat se na pěším safari s Pygmeji ve Středoafrické republice asi na dvacet až třicet metrů k divokým a nebezpečným pralesním slonům, ale to bylo pomalé, cílené a opatrné. Stopovali jsme je a když jsme je uviděli na malé mýtince, přibližovali jsme se velmi, velmi pomalu a stále se drželi po větru. Kdežto tady mě sloni zaskočili nečekaně. Samotného a zcela nepřipraveného. Byla to náhoda. Největší roli zde zřejmě sehrál moment překvapení. Skoro nedýchám. Pozoruji pasoucí se stádo. Pomalu postupuje souběžně s cestou. Velký samec hlídá klid rodiny kousek opodál. Jakoby nezúčastněně přihlíží, jak se stádo pase. Zato samice si bedlivě hlídají svá mláďata, aby se příliš nevzdalovala od rodiny. Po chvíli stádo pomaličku změnilo směr a loudavě zmizelo ve vyšším porostu buše, dál od cesty. To, že bych je mohl také vyfotografovat, mě napadlo až nyní. Prožít si tu chvíli, pro mne bylo, a doufám, že vždy bude, mnohem důležitější. Ten okamžik mi zůstane v paměti a nemusel bych ho ani mít na fotografiích. Přesto jsme rád, že jsem stihl obojí dříve, než úplně zmizeli v buši.
Plný dojmů pokračuji dál. Cesta je dlouhá a mám před sebou ještě mnoho kilometrů. S trochou nadsázky si říkám, že přece nemůžu ztrácet čas s každým slonem. Strávil jsem s nimi skoro půl hodiny. A je pravděpodobné, že potkám ještě další. Jedu pomaleji a bedlivě se rozhlížím po okolní buši, co jiného ještě uvidím. Je to moje první safari na horském kole, a proto ho prožívám jako malé dítě. Trpasličí antilopu, dikdika, jsem málem přehlédl. Krčil se v trávě u cesty. Měří na výšku sotva pětatřicet nebo padesát centimetrů. Stál nehybně v keříku, sotva metr od silnice a vystrašeně na mne koukal. Na druhé straně byla impala, která se přehlédnout nedala. Zastavuji a chvíli pozorujeme jeden druhého. Pak se rozhodla raději důstojně odejít o kus dál. Stádo zeber, přestože jsem jich již viděl stovky, mě také nenechalo klidným a musel jsem se u něj na chvíli zdržet. Přece jen zebra je pro mě tak trochu symbolem Afriky, pominu-li slona, lva, žirafu, buvola, nosorožce, hrocha... Zebry pořád patří ke zvířatům, na která se vždy rád podívám. Stojí tam a v klidu se pasou. Když jsem byl malý, říkala mi babička, že jsou to koně v pyžamu. Nikdy neměla možnost je vidět, ale nemýlila se. Jsou přinejmenším stejně krásné a důstojné jako koně, a to pyžamo jim neobyčejně sluší.
Čím více se začínám blížit k územím obývaným Sambury, přibývají kolem cesty polodivocí velbloudi, které Samburové chovají zejména kvůli mléku a krvi, které pijí. Výjimečně je mají i na maso. Jejich jednohrbí dromedáři se volně popásají všude kolem. Jen málokdy jsou v doprovodu majitele. Asi vědí, kam se mají večer vrátit. Dovedně okusují maličké lístečky akácií, chráněné dlouhými a ostrými trny. Tohle umí jen žirafy, antilopy žirafí a velbloudi. A pak také kozy, ale ty naštěstí nedosáhnou tak vysoko. Velbloudi se pomaličku kolébavě procházejí mezi stromy a snaží se i při krmení vyhledávat stín. To mi připomnělo, že už zase začíná být horko. Nějak jsem si toho dnes nevšiml. Velbloudů ještě bude. Udělal jsem si jen kratičkou fotografickou zastávku a pokračuji dál.
Savana ubíhá kolem mě a já prožívám jedny z nejšťastnějších okamžiků svého života. Prožívám pocit svobody a volnosti, který mi dává možnost vnímat širší sounáležitost s touto divokou přírodou. Tím, že zde nejsem autem a nesedím chráněn za jeho okny, stávám se poprvé součástí toho, na co jsem se dříve mohl dívat jen z okna nebo střechy vozu. Mám pocit, že kdybych chtěl, mohu si na kterékoli zvíře sáhnout. Jako by to byl můj kamarád. Mám pocit, že do této přírody odedávna patřím, jen jsem se omylem narodil jako člověk v jiné zemi a na jiném kontinentu. Ještě nikdy jsem neměl k africké přírodě tak blízko, ještě nikdy jsem ji nevnímal a necítil tak intenzivně jako právě dnes.
Noční vesnice a velbloudí mléko
Odešel jsem po osmé večer. Všechny věci jsem si nechal u „hotelu“, kde jsem měl i stan. Nebral jsem si ani baterku. Nechtěl jsem narušit atmosféru přirozenosti, která měla šanci vzniknout. Stádo jsem našel poměrně snadno. Šel jsem po hlavní cestě, jak mi lidé z městečka poradili. Asi po půl hodině jsem ho uslyšel a vzápětí také ucítil. Velbloudi se občas s mručením přeskupovali a díky tomu, že jsem šel proti větru, cítil jsem jejich typický zápach na značnou vzdálenost. Do vesnice, kde Rendilové spali, to bylo přes čtyřicet minut, přišel jsem tedy skoro v devět večer.
Můj příchod se dokonale vydařil. Rendilové o mně do poslední chvíle nevěděli, přestože jsem šel po hlavní cestě. Nepočítali s tím, že by se zde v noci někdo potuloval. Přišel jsem až těsně k vesnici a oslovil ženu, která vedle chýše něco poklízela. Okamžitě vyděšeně utekla a zavolala na pomoc ostatní. Zůstal jsem stát a z povzdálí jsem svahilsky pozdravil shromažďující se dav. Nesměle odpovědělo několik mužů a ženy už se smály. Byl jsem opatrně pozván dál do vesnice. Jenže Rendilové nemluvili mnoho svahilsky a už vůbec ne anglicky. Já jsem také nemluvil mnoho svahilsky a už vůbec ne jazykem Rendilů. Tak nám na nějakou dobu nezbylo, než se domlouvat téměř výhradně posuňky. Občas jsem do toho zkusil trochu angličtiny nebo i češtiny. Na oplátku mi odpovídali svým jazykem a stejně jako já ho doprovázeli výmluvnou gestikulací.
Nejfantastičtější na tomto našem „rozhovoru“ byla snaha Rendilů mi porozumět. Měli velikou radost, když se jim podařilo pochopit, co jsem se jim snažil naznačovat a ještě větší radost měli, když jsem já pochopil něco z toho, co se mě ptali oni. Tak mi třeba dokázali položit otázku, zda chci mléko a pochopili celkem snadno i moji odpověď, že ano. To samozřejmě nebylo těžké a je pravda, že takovou konverzaci zvládnu v jakémkoli jazyce. Dorozuměli jsme se však i na tom, že jsem přišel z městečka a že mě zajímají velbloudi. Zřejmě pochopili i to, že bych s nimi zítra ráno rád kousek šel. Alespoň jsem měl takový pocit. Tohle však byla již značně složitá konverzace, a proto jsem byl moc rád, když se Rendilům podařilo najít jednoho mladíka, který znal několik slov anglicky. Právě tolik, kolik bylo nutné na to, aby se domluvil s člověkem, který mu chce porozumět. A já jsem chtěl, hodně jsem chtěl.
Zeptal se mě na jméno, řekl mi svoje a potom mi představil polovinu vesnice. Tou dobou se již sešli asi všichni, kdo se o mé návštěvě dozvěděli. Můj „tlumočník“ se jmenoval Óchkoča. Anglicky se naučil ve škole, kam ho vyslala vesnice. Jeho sestra se jmenuje Hseya, ale teď s ním není, protože on je z jiné vesnice. Tady jen přespí s karavanou, která zítra brzy ráno zase půjde dál, až do míst, kde je dostatek pastvy pro všechny velbloudy. Udělal malou pauzu, a tím mi dal prostor vyjádřit své přání jít ráno chvíli s karavanou a případně ji smět také fotografovat. „To ale vůbec není důležité“, podotkl jsem okamžitě. Od lidí z městečka již vím, že velbloudi jsou pro Rendily velmi důležití a ve vztahu k nim jsou velice obezřetní. Vše, co se týká velbloudů, má velice přísná pravidla, která nelze porušovat. Zatím jsem ještě ani netušil, zda se velbloudi vůbec smí fotografovat.
Óchkoča se naklonil k nejstaršímu muži a pečlivě mu překládal můj dotaz, stejně jako chvíli před tím všechny moje otázky i odpovědi. Jak mi vysvětlil, je to náčelník vesnice a v tuto chvíli jediný člověk, který o všem může rozhodnout. I o karavaně, která se v jeho vesnici utábořila pouze na jedinou noc. Bylo proto dobře, že se mi podařilo na starého muže zapůsobit hned na začátku. Byl to právě on, kdo ještě před chlapcovým příchodem rozhodl, aby mi bylo nabídnuto mléko, které nyní přinesly ženy. Byl to on, kdo mi osobně podal první pohárek. Zatím tedy mám sympatie nejdůležitějšího muže, náčelníka vesnice. Musím být opatrný, abych o ně nepřišel. Hlavně nespěchat, to je v tuto chvíli nejdůležitější zásada. Musím dát starému muži čas, aby si mohl udělat názor o tom, kdo jsem a proč jsem přišel. Chci jít s karavanou velbloudů a dokonce mám zájem ji i fotografovat. Povolit mi to, je pro něj velmi závažné rozhodnutí. Musí si být jist, že jsem dobrý člověk a že velbloudům nezpůsobím žádnou újmu. Kdyby se ve mně zmýlil, mohlo by to mít nejen pro mne, ale hlavně pro něj dalekosáhlé následky. Kdyby třeba za několik dní uhynulo bez zjevné příčiny několik zvířat, lidé jeho kmene by ji našli v tom, že jsem je fotografoval. Třeba národ Afarů, žijící v Etiopii, je přesvědčen o tom, že fotografování bere lidem krev. Nepálci si dlouho mysleli, že jim fotografování bere duši. Těžko říci, co vše by fotografování v očích Rendilů mohlo způsobit velbloudům. Proto chápu, že pro starého muže může být rozhodnutí vyhovět mojí žádosti skutečně těžké.
Pomaličku popíjím vynikající velbloudí mléko, které se s kravským nedá vůbec srovnávat. Přinesli ho v dřevěné míse ještě teplé, takže nemělo ani příchuť kouřem konzervovaného kalabaše. Muži poslali ženy, aby mléko nadojily, jakmile jsme se na začátku našeho „rozhovoru“ dohodli, že si ho dám. Vychutnávám si tu pochoutku, kterou jsem právě dnes zakusil poprvé v životě. Pravdivě vychvaluji vynikající chuť a kvalitu velbloudího mléka. Přesto, že zvířata vesnici z větší části nepatří, tak cítím, že stařec je na moje hodnocení patřičně pyšný. Velbloudi sice nejsou jeho, ale karavana si vybrala k přenocování právě jeho vesnici, takže v tuto chvíli je to téměř totéž, jako kdyby jí skutečně patřili. Jak jsem se dozvěděl později, tak vesnice za karavanu, která v ní zůstane přenocovat, plně zodpovídá. To znamená, že jí v tuto chvíli opravdu svým způsobem patří.
Stařec o mém přání doprovázet zítra karavanu dlouze přemýšlel a nakonec souhlasil, abych ráno, ještě před východem slunce, přišel znovu do vesnice. Teprve pak mi prý dá své rozhodnutí. Byla to dobrá zpráva. I kdyby mi stařec nedovolil doprovázet karavanu a fotografovat ji, což bych pochopil, tak mi alespoň umožnil vidět její odchod. Lepší něco, než nic, nebylo by moudré v této chvíli na starce naléhat, aby mi dal rozhodnutí okamžitě. Náčelník sám to dal najevo tím, že stočil řeč jinam. A tak jsme si ještě chvíli povídali a popíjeli teplé velbloudí mléko. Na karavanu již nepřišla řeč. Asi po půl hodině...
|
